Step se do Českých zemí dostal prostřednictvím artistů již na počátku dvacátého století, do širšího podvědomí veřejnosti pak s nástupem předválečných amerických hudebních filmů, pod jejichž vlivem se ve 30. a 40. letech 20. století u nás projevil zvýšený zájem o step. Tomuto rozvoji ovšem nepřála mezinárodněpolitická situace, resp. druhá světová válka, která zasáhl a i do oblasti tance. V důsledku válečných událostí bylo u nás mnoho tanečních škol uzavřeno, a to nejen vlivem samotných politických událostí, ale také i z rasových důvodů. Veškeré promítání amerických filmů či reprodukce jazzové hudby byla zakázána, neboť dle tehdejší ideologie prezentovala hudbu černochů. Všechny tyto skutečnosti měly za následek, že po dobu 2. světové války nastal v celé Evropě velký útlum jazzu, jazzového tance a stepu.

Po válce zůstalo jen několik stepařů, kteří předváděli své umění, a navíc pouze ve varietních a estrádních představeních jako sólové tance. Přesto však nastala postupná renesance stepu, kdy byly zejména ve větších městech otevírány taneční školy, objevila se první vydání učebnic stepu (např. Step všem z pera A. F. Veselého) apod. Následné politické události (komunistický převrat) ale tuto snahu na mnoho dalších let naprosto utlumily.

V nechvalně známých padesátých letech komunisté tvrdě upevňovali svůj režim, což zasáhlo i step. Veškerá americká kultura, z níž hojně čerpali čeští stepaři, byla prohlášena za nevhodnou pro socialistického člověka, čímž se opakovala obdobná situace jako za německé okupace. I přes to, že byl step společně s jazzovou hudbou a tancem u nás na nějaký čas „nedoporučován“, a to zejména pro svůj americký původ, zůstalo mu věrno několik „skalních“ příznivců. Později Frank Towen přišel v podstatě s pravdivou teorií, že step je tanec utlačovaných amerických černochů. Použitý slovní manévr kupodivu zabral i na úředních místech a hrstka našich profesionálních stepařů mohlo ve své práci pokračovat dál. Ke krizi českého i světového stepu v tomto období přispěl velkou měrou také ústup doposud kralujícího swingu před nástupem rock-and-rollu. Tatáž krize se projevila i ve výuce stepu, neboť vlivem znárodňování soukromého majetku byly všechny taneční školy, podobně jako jiné firmy a továrny, majitelům odebírány. Pokud nebyly některé taneční školy naprosto zrušeny, byly do nich jmenováni noví ředitelé plně poplatní tehdejší době. Na počátku šedesátých let se ve varietních programech objevovali již jen Zdeněk  Dostál, Frank Towen, Michael Pinke, Goden a Joe Járský. Někteří se pokoušeli i učit, ale jelikož neznali metodiku, tak vlastně prodávali pouze jednotlivé figurace ze svých tanečních čísel. Z mnohých předválečných varieté a tzv. programových kaváren s mezinárodním artistickým programem zůstalo jen torzo – pražské varieté Praga, karlovarské Orfeum, brněnský Rozmarýn a bratislavská Reduta. 

Od roku 1961 začíná v Praze pedagogicky pracovat František Novotný (1912-1991) známý pod uměleckým jménem Frank Towen. V roce 1965 zakládá Taneční studio, kde pomocí svých celoživotních zkušeností pracuje s mladými tanečníky, herci a zejména zpěváky. Za 25 let vychoval desítky profesionálních umělců, z nichž někteří začali později působit jako taneční pedagogové, choreografové nebo trenéři stepu, jako např. Jiřina Veselá-Nowakowska, Silvie Randová, Hana Bokrová, Milan Degen, Radek Balaš senior a další. Towenovy umělecké výsledky se od počátku 70. let začaly projevovat i na televizních obrazovkách, kde zejména stepující Helena Vondráčková a Jiří Korn svými vystoupeními propagovali step u nás již téměř zapomenutý. Díky Towenovi lze toto období považovat za nastartování renesance stepu v bývalém Československu.

Jedním z projevů této renesance se stal vznik druhé stepové školy, a to brněnského Tap Dance Clubu Brno, který umělecky a organizačně vedl Radek Balaš senior. Na rozdíl od Towena, který učil stepovat převážně profesionální umělce, se Balaš zaměřil na pedagogickou a seminární činnost mezi amatérské tanečníky, čímž se stalo Brno na několik let metodickým centrem amatérského stepu. Několikaleté aktivity Radka Balaše podstatně ovlivnily zejména amatérské stepařské dění v tehdejším Československu natolik, že měly přímý vliv na vznik mnoha stepařských klubů a škol. V roce 1986 založil Radek Balaš tradici soutěžních setkávání československých stepařů v Brně, která získala od roku 1989 status mezinárodních mistrovství ČR ve stepu.

Za pár měsíců na to přišel 17. listopad 1989 a s ním i tak zvaná sametová revoluce. V první polovině devadesátých let se objevil nový fenomén českého stepu, a to pouliční step. V těchto letech bylo možno shlédnout na některých prostranstvích, v pasážích a podchodech zejména v Praze, ale i v Brně stepaře, kteří si touto činností přivydělávali zejména při studiích. Za všechny jmenujme Vítězslava Slabého, Petra Vláčila, Jiřího Bohuna, Jorge Concepciona a další. Dále se pokračovalo v tradici pořádání nominačních mistrovství republiky ve stepu, jež se udržela až dodnes. Co do názvu jednotlivá mistrovst ví  odrážela proměnlivou politickou situaci, a tak byli jejich pořadatelé nuceni měnit téměř každý rok název soutěže, jako například Mistrovství Česko - Slovenské republiky ve stepu z ro ku 1990 či Mezinárodní mistrovství České a Slovenské Federativní republiky ve stepu, které se konalo o rok později apod. Z mnoha zahraničních soutěžních ocenění jmenujme první největší úspěch českého stepu, kterého dosáhl Pavel Hrubec, jenž se stal v roce 1992 mistrem světa v hlavní kategorii mužů.

Několikaletá metodická a organizační práce urychlila vznik nové generace tanečníků, pedagogů, trenérů a  choreografů stepu. Projevuje se to tím, že stále více našich stepařů vyjíždí na významné zahraniční festivaly a soutěže, kde mají dobré výsledky, konají se mnohé stepařské semináře, festivaly a další akce. V České republice se stepuje stále více nejen na soutěžích a různých kulturních a zábavních akcích, ale i v divadlech, televizi a ve filmu.  

Text o historii českého stepu vznikl na základě materiálů poskytnutých Radkem Balašem seniorem.